Jsou emoce mým (ne)přítelem?
„Ty jsi vždycky se vším v pohodě, stále usměvavá, jsi jako sluníčko, vždy nám předáváš takovou energii..“, s tím se potkávám často a děkuji za to!!! Vážně! Je za tím ale spoustu práce. Mnozí si mysleli, že mám prostě štěstí a nemusím v životě nic řešit. Často jsem se setkávala s větami typu: “No jo, vždyť ty máš všechno, musíš být šťastná“. Ale nebylo to tak… Nikdo nemůže vědět, jak se cítíte – jen vy.
Stejně jako já, každý z nás má nějaký příběh, traumata a těžké životní situace – šikana, ponižování, ztráta rodiče, odmítání, byť v malé míře… Ale o tom až v dalších článcích.
Chci zde vyzdvihnout práci s emocemi, která je v našem štěstí silným pilířem. Víte, ne vždycky je život procházka růžovou zahradou, však to sami znáte. Co je ale velká výzva a důležitý bod v cestě ke štěstí – stavět se tomu čelem a s odvahou.
Každou nepříjemnou situaci doprovází i nepříjemný pocit. Jenže co my většinou uděláme? Ano, potlačíme ho, zameteme pod koberec, nechceme ho znát, pojmenovat, natož cítit – jen to prosím ne!!!! Bojíme se ho, bereme ho jako nepřítele. Emoce je ale nějaká energie, která potřebuje být vyjádřena. Co se tedy potom stane? Začne zevnitř tlačit ven – chce být viděna, chce být projevena, chce taky trochu pozornosti. A my ji znovu potlačíme, víc, víc a víc. Často se pak děje, že je tak dlouho potlačovaná, tak dlouho žádá o pozornost, až svou energií vytvoří ne-moc. Ale o psychosomatice až později.
Proč ale o tomto celém mluvím. Můžeme být obětí svých pocitů až třeba do konce života, nebo se je můžeme naučit prožívat a být jejich vůdci, průvodci.
To, proč dokážu mít úsměv na tváři a být šťastná v mnoha těžkých situacích, je právě ochota podívat se svým pocitům do očí – i těm nejtemnějším, které nás nejvíc straší – strachy, panika, nepřijetí, odmítání… Doplňte si sami to, co cítíte a čemu se bráníte. Často se děje, že přichází nějaká taková emoce, se kterou se necítíme dobře a my ten pocit ještě prohloubíme tím, že se cítíme špatně za to, že se cítíme špatně. Špatný pocit na druhou, když už, tak pořádně, že? Znáte to?
A učili nás někde se svými pocity pracovat? Učili nás někde, co s takovými pocity dělat?
Ano, učili! Potlačit je… Cítíte tu tíhu?
Jenže ve chvíli, kdy se emocím podíváme do očí, přestaneme s nimi bojovat a odmítat je, vyjádříme je – rozplynou se, stanou se našimi přáteli, přirozenou součástí. Oni totiž jsou naší součástí a ve chvíli, kdy s nimi bojujeme a potlačujeme, bojujeme tak sami se sebou, potlačujeme tak sami sebe. A my chcete přece mír a lásku. Boj a potlačení najednou střídá přijetí, pochopení, velká úleva. Nakonec vidíte, že vlastně není čeho se bát. Nakonec cítíte, že svůj pocit stačí obejmout a přivítat ve svém životě. Ano, je váš, jste to vy. Už ho nemusíte odmítat, už ho můžete přijmout, stejně jako sebe.
Je to taková úleva, když si dovolíte cítit všechny emoce. Je to taková úleva nezakazovat si cítit smutek, vztek, nenávist, lítost, protože tím, že si je zakazujeme, je ještě víc vytváříme. A v tom je to kouzlo. Přestaňme touto cestou vytvářet to, čemu se bráníme. Zůstává pak více prostoru pro lásku, radost, štěstí, nadšení…, protože žádné uzamčené emoce už zevnitř nekřičí o pozornost.
A přirozená energie, kterou my tady vytváříme a máme za úkol žít, je právě bezpodmínečná láska. Tak jí dejme prostor.
Nechci tím říct, že v životě neřeším žádné situace s nepříjemnými pocity. No páni, těch bylo. A jak silných, hlubokých, bolestivých… Zrovna nedávno. Co se ale skrývá za odvahou jít do hloubky každého pocitu, za odvahou jít do příčiny toho, proč se to všechno děje a proč a co to ve mně vyvolává? Za tím vším se skrývají mnohem hlubší a intenzivnější prožitky klidu, svobody, pokory, radosti, lásky.
Kdo máte tu odvahu, mám pro vás úkol. Až přijde nějaká emoce, se kterou budete bojovat, nebude vám příjemná, zavřete oči a představte si ji před sebou, jen ji vnímejte a hluboce dýchejte. Co od vás potřebuje a co vám přináší? Jen ji přijměte, obejměte ji, prožijte – nechce vám ublížit. Nechte ji prostoupit celým svým tělem, nebojujte s ní, milujte ji. A stejně tak, jak rychle emoce přišla, ji nechte zase jít. Můžete vzít papír a tužku a nakreslit ji, nějak ji vyjádřit a pozorujte, co se ve vás děje. Nechte tuto energii proudit, ať si žije.
Přátelé, nikdo a nic okolo nás není zodpovědný za naše emoce – je to o nás, jak je dokážeme zpracovat. Moje úžasná vychovatelka na internátu mi tenkrát předala jednu velmi zásadní věc pro můj život, kterou si pamatuji do dneška – NEŠŤASTNÝM TĚ NEČINÍ OKOLNOSTI, ALE TO, JAK JE PŘIJÍMÁŠ.
A v tom se nádherně odráží zpracování našich emocí – v tom, jak je (ne)přijímáme.
Štěstí je ve vás – uvnitř a možná jen potřebuje sundat ze sebe všechny ty slupky potlačených nepříjemných emocí, které vaše štěstí zakrývají. Ale věřte mi, vaše štěstí chce ven, je tu pro vás. A ano, je za tím spoustu vnitřní práce, která VÁŽNĚ STOJÍ ZA TO!
Důvěřujte, přejte si, dovolte si a nepřestávejte na sobě pracovat.
Tak co? Máte odvahu poznat, jaké dary se skrývají za vašimi emocemi?
S láskou
Karolína
Zranitelnost jako naše síla
Zranitelnost
Slovo, které je velmi citlivé, jemné a přitom tolik silné. Občas, když někde zazní, jakoby to bylo sprosté slovo. Spoustu lidí se mu brání. Proč? Cítí za tím snad energii slabosti, nedokonalosti, nedostatečnosti? Zranitelný neznamená být slabý…
Naopak, ve vědomí si své zranitelnosti je obrovská vnitřní síla.
Často se u lidí setkávám s tím, že zranitelnost je špatná. Když jsem zranitelný, nejsem dost silný, tedy nejsem dost dobrý. Jenže, moji milí, zranitelní jsme naprosto všichni. Někdo vědomě a někdo nevědomě. Naučili jsme se svou zranitelnost skrývat. Co ale vlastně skrýváme? A před kým? Před okolím nebo hlavně sami před sebou? Zamyslete se každý sám.
Zranitelnost je naprosto přirozená, nestyďme se za ni.
Víte, i zranitelnost je součástí nás. Jsou to ta místa, kde našemu egu velí pokora a soucit. Jsou to ty momenty, ve kterých si přiznáváme, co nás opravdu zranilo i rozněžnilo. Přiznáváme si, kde nejsme úplně silní, po čem tajně toužíme, co nás nejvíc zasáhlo, náš nejhlubší smutek, bolest, ale také naši nejhlubší lásku, radost, nadšení a touhy.
Zranitelnost je přiznání si sebe sama v každém světle. Přiznání si i těch nejtajnějších, nejtemnějších i nejzářivějších míst. Částí nás samých. Nejsme nesmrtelní, ani necitelní. To ze sebe jen děláme. Děláme to proto, abychom se ochránili. Abychom ochránili své postavení, své místo tady na Zemi, své masky, své začlenění… tedy abychom ochránili svůj život. Vytvoříme si tak iluzi, kde je naše ego a pocit, že jsme dostateční, v bezpečí.
Přitom si tím nejvíc ubližujeme. Tím, že si vytváříme dokonalou iluzi sebe sama. Vytváříme si na sebe bič – tlak na dokonalost, která neexistuje (o iluzi dokonalosti a tlaku na výkon až v příštím článku).
Na poslední hodině mého kurzu jsme téma zranitelnosti otevřeli. První slova, která mou skupinu napadala ve spojení s tímto tématem, byla STRACH, BOLEST, SELHÁNÍ, POCHYBY, UBLÍŽENÍ…
To všechno nám brání vidět svou zranitelnost očima lásky. Bylo krásné vidět procesy jednotlivých žen, když jsme do tématu vstupovaly, pojmenovávaly, prožívaly a transformovaly… Když shrnu jejich závěrečné myšlenky, se kterými odcházely, zapadly přesně tam, kde zranitelnost není naším nepřítelem, nýbrž naši silou. Je v pořádku být zranitelní – pak cítíme sami sebe. Je v pořádku sebe a svou zranitelnost cítit, protože nám pomáhá pojmenovat a nastavit si hranice. Je důležité svou zranitelnost znát, protože ve chvíli, kdy ji znám a umím pojmenovat, můžu ji plně přijmout. A ve chvíli, kdy je přijatá, stává se naší silou. Ve chvíli, kdy je přijatá, už nás skrze ni nemůže nikdo zranit.
Přijatá zranitelnost už nás dál nezraňuje, naopak nám dává sílu.
Také se zde objevila věta:,,Myslela jsem si, že já určitě zranitelná nejsem, že nemůžu být.“ Cítíte ten obranný krunýř, který si tak silným přesvědčením kolem sebe tvoříme? A tím víc a víc odpojujeme od sebe? Vytváříme tvrdší a tvrdší slupku sebe sama? Za tím se skrývá tolik tlaku na sebe, tolik tíhy to udržet a unést…
Mám pro vás opět úkol.
Jak byste vyjádřili svou zranitelnost? Slovem, emocí, obrázkem, definicí? A jaká emoce vámi projde, když tohle slovo vyslovíte nahlas ? (Udělejte tak).
Udělejte si myšlenkovou mapu, která vás dovede k příčině vašeho postoje. Ptejte se sami sebe proč, proč zrovna tak to vnímáte.
(Př.: ZRANITELNOST – strach (Z čeho?) – že nebudu dost dobrý pro okolí (Co se stane, když nebudu dobrý pro okolí?) – budu se cítit nepřijatý – tedy osamocený = tato vaše zranitelnost je tedy strach ze samoty.)
Kdo jste četl předešlý článek o emocích, opět se můžeme podívat do svého dětství. Učíme se svou zranitelnost neukazovat.
„Nebreč, vždyť jsi silný kluk!“ nebo „Ty jsi tedy slaboch, to sis nechal líbit?“. U holčiček třeba „Nebuď hysterická.“ nebo „Vůbec nic nevydržíš, přeci tě tohle nerozhodí.“. Každý si jistě vzpomenete na „svou větu“.
A šup, najednou je téma zranitelnosti v šuplíku „Nevytahovat, to je špatné, pro mě nebezpečné“.
Tak tedy – pojďme šuplík otevřít, přečíst všechny vzkazy, které skrývá a udělat z něj šuplík „Moje síla, moje hranice“.
Dovolte si být zranitelní – OTEVÍRÁ TO VAŠE SRDCE DOKOŘÁN, OTEVÍRÁ TO VAŠI LIDSKOST, váš soucit, vaše pochopení sebe i druhých těma nejlaskavějšíma očima.
S láskou,
Karolína
Já už se nezměním, už jsem takový
Ano, oblíbená věta spousty lidí. Slyšeli jste ji už u někoho někdy? Nebo dokonce sami u sebe?
Víte, veškeré změny odmítá náš mozek, naše ego, naše rácio. Tedy náš strach – strach vyjít ze zóny komfortu.
Jakto?
Vezměme si to od začátku!
Od našeho narození se vlny našeho mozku mění. Jsme jako houba, která nasává všechno, co je kolem, a tím tvoříme naše přesvědčení, naše pravdy, náš svět. Je to stav jako v hypnóze. Z čehokoliv, co je zde zasazeno, se stáváme my. 90% všech těchto našich přesvědčení a vidění světa, se tvoří do 7 roku našeho života. Proto pokud je dítě do té doby zvyklé žít v napětí a permanentním stresu (může mít například rodiče, kteří jsou stále v práci a ve spěchu, a tím tak spěch a napětí automaticky přenáší na dítě, protože dítě do sebe absorbuje energii svých nejbližších, kteří jim vytvářejí podmínky pro život), žije pak tuto energii jako přirozenou i ve své dospělosti – nepoznalo totiž v dětství nic jiného. A proto, aby přežilo, přijalo tyto podmínky za své. A to i přes to, že mu v tom nebylo dobře. Protože pokud nepřijmu podmínky, které mi rodiče nastavují, náš plazí mozek (nejstarší část mozku) nám vyhodnotí, že umřeme. A přirozený pud sebezáchovy je přežít, že?😊
A tak tedy nasáváme a nasáváme. Vše, co se kolem nás děje. Smích, hádky, harmonii, stres, úplnou rodinu, rozvody, lásku, odmítání. Můžete si sami zrekapitulovat, jak vypadal váš život do 7 roku našeho života. Zkuste nehodnotit hlavou, jděte po pocitech. Podle toho totiž vypadá náš život, který žijete teď, vědomě i nevědomě.
Proto najednou po nějaké době zjistíme, že se chováme jako naše máma. A přesně to, co jsme říkali, že nikdy dělat nebudeme, děláme!!!! Ten pocit, když to zjistíte…
Naprogramovalo se nám to totiž do našeho systému – do prefrontálního kortexu, do části mozku, kde jsou všechna “data” získaná, tedy naučená. Ale pozor!!!! Dají se změnit, přeučit, přeprogramovat. Jistě už jste slyšeli o neuroplasticitě mozku. Když jste se naučili to, co vám předávali rodiče, proč byste se nezvládli naučit něco nového podle sebe? A hlášku “na změnu už jsem stará/starý” neberu!! I to je totiž program, kterému jste uvěřili. Tak co nového si jdeme naprogramovat?
Je potřeba vytrvat, aby se vám nový zvyk stal automatickým a dělali ho přirozeně. Stejně jako jste se učili chodit – taky jste to nevzdali po prvním kroku a prvním pádu. Zkoušeli jste to dál a dál. A dnes? Nad chůzí ani nepřemýšlíte a umíte to. Stejné je to s novým přesvědčením, s novou myšlenkou, s novým záměrem, s novým snem, cílem, pravdou… Potřebují čas, abychom už nad nimi nemuseli přemýšlet a žili je! Stejné to může být i se sebeláskou – zkoušíte ji, znovu a znovu, až ji najednou žijete a nepřemýšlíte nad ní. Stejně jako u chůze. Jaké téma, myšlenku, postoj si chcete naprogramovat vy?
Chcete si víc věřit?
Chcete si umět lépe nastavovat hranice?
Chcete více ctít svou hodnotou?
Chcete se více propojit se svou ženskou/mužskou energií?
Tak stále opakujte svému mozku – “Já znám svou hodnotu”, “Plně si věřím”, “Vím, kdo jsem a jakou mám vnitřní sílu”, “Žiju svou ženskou/mužskou energii”… Vždy pozitivně, v přítomném okamžiku a s pocitem pozitivní vibrace, ale to už jistě známe.
A jak že to tedy s tím naším mozkem je?
Vyprávět by se dalo hodiny. My si to vysvětlíme jednoduše a zkráceně ve třech částech – plazímozek, amygdala, prefrontální kortex. V čem a proč jsou tyto části důležité?
Plazí mozek
Vývojově nejstarší část našeho mozku, která pracuje v momentech ohrožení života. Je to část, která si vybírá, zda zvolí obranný mechanismus “útok, útěk nebo mrtvý brouk – strnulost”. Část mozku, která je aktivní, když jsme ve stresu. Část mozku, která když pracuje, můžeme se chovat iracionálně, chováme se jako malé děti (když se třeba s někým hádáme, cítíme se tak v ohrožení, zapne se plazí mozek a aby se bránil, zvolí obrannou taktiku “útoku” a začne na druhého vytahovat jeho nedokonalosti – ano, jako malé děti, co si na pískovišti dloubou prstem do oka). Velmi nám pomáhá, pokud jsme v ohrožení života – spouští stresové napětí a jsme tak schopni vyhodnotit situaci pro svou záchranu (třeba když se proti vám rozeběhne pes, váš plazí mozek vyhodnotí záchranu útěkem).
Aktivuje se jednoduše v případech ohrožení života. Pozor, to může být i ve chvíli, kdy jste hladoví! Mám hlad – tedy nenaplňuji svou základní potřebu = jsem v ohrožení života/umírám. Okamžitě si mozek volí svou taktitu (útok, útěk, mrtvý brouk) a tedy můžeme být nepříjemní. Znáte to? Já tedy ano!!!
Tedy mé doporučení – pokud se budete cítit nesví, nepříjemní, podráždění, myslete na to, zda je aktivní právě platí mozek a pozorujte, co to s vámi dělá.
Amygdala
Část mozku, která rozhoduje o tom, jak zpracujeme informaci, kterou získáváme, nebo jak rozhodneme o situaci, která k nám přichází. Směřuje buď do plazího mozku, kdy amygdala vyhodnotí, že je situace stresová, nebo do neokortexu, tedy do prefrontálního kortexu, který umí situaci řešit. Už ji zná, už ví, jak na ni. Pozitivní je, že toto se dá naučit a velmi často nám amygdala posílá situace k řešení do plazího mozku, tedy jinými slovy situaci vyhodnotí jako stresovou, přitom by situace mohla být vyřešena v naprostém klidu. Často je to proto, že jsme tak situaci zažívali v dětství. Třeba že jste měli ve školce vystoupit před celou skupinou se svým vystoupením a kluci se vám začali posmívat a vám bylo velmi nepříjemně – tedy skrze tuto vaši zkušenost a pocit, který to ve vás vyvolalo, váš mozek vyhodnotil “vystupování před lidmi” jako stresovou situaci. To znamená, že kdykoliv teď máte před lidmi vystupovat, jste ve stresu. Vybavuje se vám něco takového?
Například jdete v práci po chodbě a potkáte šéfa, který s vámi začne mluvit – a nyní se nabízejí 2 možnosti, které amygdala může zvolit:
1) “Ježišiiiii, šéf, bože můj, co po mně chce, snad neřeknu nějakou hloupost, jak budu reagovat, vždyť je to šéf, to je něco víc, snad nevypadám špatně…” V tu chvíli se dostávají naše reakce pouze do režimu “hlavně přežij”, kdy racionální jednání má černo! Zrychluje se tep, dech, tělo je v napětí.
2) “V pohodě, vždyť je to jenom šéf, je to člověk stejně jako já, aspoň si popovídáme, není důvod být v ohrožení.” Dech i tep zůstává stejný, tělo klidné.
Znovu opakuji – VŠE SE DÁ NAUČIT A PŘEPROGRAMOVAT!
Když budete jednotlivé situace a své pocity pozorovat, můžete vědomě analyzovat do jaké části mozku vás to vede. Můžete si s tím hrát a sami vypozorovat, kolik zbytečných situací nás vede do stresu. Tím, že to budete pozorovat a analyzovat, že situace vlastně vůbec nemusí být stresová, váš mozek se při pravidelném opakování naučí automaticky situaci přeprogramovat na klidnou (tedy zvládnu řešit) – například výše zmiňované vystupování před lidmi.
Neokortex/prefrontální kortex – nejmladší část mozku, kam se nám zapisují, programují všechny věci, které se učíme (viz výše o dětství). Je to část mozku, která umí řešit situace, část mozku, kde sídlí naše naučené vědomí o nás samotných. I to, zda se máme sami sebe bezpodmínečně rádi, nebo zda si o sobě myslíme, že jsme hodnotní x nehodnotní. Vše, čemu uvěříte, je pravda, tomu uvěří váš neokortex a to tedy i žijete. Pozor, opakuji raději ještě jednou – DÁ SE ZMĚNIT. Neexistuje definitivní pravda, proto je fajn zpochybňovat své názory a ptát se sám sebe, zda je to opravdu to, co si myslím. Je to část mozku, kde tvoříme sny, vizualizaci, představy.
Je to část mozku, kterou můžeme přenastavovat podle sebe! Zdůrazňuji – je potřeba vytrvat!
A proč vám v tuto chvíli sdílím tyto informace?
Procházíme totiž energií transformace, velké změny. A buď s ní budeme bojovat a budeme zatvrzele stát na místě, budeme obětí našeho mozku, našeho ega, našeho života, nebo bude ego naším služebníkem a šéfovat ho začneme my. Tedy změnu přijmeme jako dar.
Proto všechno, co cítíte, že chcete změnit – změňte to teď!
Opusťte věci z minulosti, opusťte své staré já, opusťte chyby, které jste udělali a odpusťte si za ně. Opusťte pocity viny a výčitky. Teď jsme na nové startovní čáře, vstupujeme do nové verze sebe sama, do nového vědomí. Dovolte si být lepší verzí svého já, dovolte si přeprogramovat své smýšlení o sobě samých. Váš mozek to umí. Vy to umíte!
Vy jste ti, kteří se rozhodují, “KDO JSEM”. Nikdo nemá právo vás hodnotit, kritizovat a rozhodovat o vašem životě – jen vy sami.
Tak převezměte zodpovědnost za to, KÝM SE TEĎ STÁVÁTE! Máte to ve svých rukou.
Přeji vám láskyplný vzlet do vašeho vznešenějšího já!
Jsme v tom spolu!
Karolína
